Pohádka o Sněhurce nám při bližším pohledu odhalí hned několik pastí spjatých s ženskou rolí. Jako červená nit se vyprávěním vine krása. Tak tedy, Sněhurka je krásná (to především — krása je, milé děti, nejdůležitějším atributem ženy). Je to hodné děvče, které všem pomáhá a posluhuje, nikomu by nikdy neublížilo, obětavě se stará o trpaslíky (žena, pokud má být hodna toho jména, zasvětí celý svůj život pečování — nikdy nekončící, nikým neoceněné práci na vytváření a udržování domova a poskytování emocionálního zázemí svým nejbližším. Žena je vždy milá a příjemná, jakákoli známka odporu, či dokonce agrese je nepřípustná). Kdepak by Sněhurku v její nekonečné dobrotě napadlo, že její nadpozemskou krásu jí k smrti závidí zlá královna (v naší kultuře jsou v zásadě dva archetypy ženství — světice a ďáblice. Kromě negativního modelu ženství se dětem, a hlavně malým děvčatům, podsouvá zásadní nedůvěra v jiné ženy, protože jsou zlé, závistivé a záludné. Ženská sounáležitost a
solidarita jsou podlamovány v zárodku. Je příznačné, že předmětem závisti je právě krása). V převleku podstrčí zlá žena nevinné dívce otrávené jablko, ta usíná hlubokým spánkem, ze kterého by nikdy neprocitla, nebýt chrabrého prince, který ji polibkem přivede k životu (ženy jsou slabé a nevědomé, bez mužské ochrany nejsou nic. A proč si princ vybral právě Sněhurku? Protože byla „v této zemi nejhezčí a nejkrásnější“).
V případě fyzické krásy obzvlášť jasně vystupují patriarchální kořeny naší společnosti — společnosti, v níž muži představují hodnotu o sobě, ale hodnota ženy závisí na mužském pohledu. Muži jsou normou, standardním člověkem. Když mluvíme o lidech, máme na mysli zpravidla muže, žena je „zvláštní případ“. V důsledku rodové asymetrie jsou mužské činnosti považovány za vážnější a důležitější než činnosti připisované ženám a mužská perspektiva je implicitně vnímána jako centrální, objektivní, univerzální. V této perspektivě jsou ženy především objekty mužského pohledu. Ženy jsou předměty na dívání, jejich hodnota se posuzuje spíše podle atraktivnosti pro muže než na základě jejich fungování coby plnoprávných členek společnosti, jejichž subjektivita je stejně legitimní a stejně důležitá jako ta mužská.
Socializací se v děvčatech a chlapcích pěstuje naprosto odlišný přístup k vlastnímu tělu. Už od útlého věku přicházejí k dítěti signály od okolí i z médií, že chlapci mají pěstovat fyzickou sílu a obratnost. Zatímco mužské sporty jsou jednoznačně postaveny na pěstování svalů a síly, o sportech ženských platí přesný opak. Dívkám se říká, že mají svoje těla šlechtit, chránit je před opotřebením z každodenního života a učinit je co nejpřitažlivějšími na pohled. Cvičení pro ženy je zaměřeno téměř výhradně na úbytek váhy, případně na formování postavy, aby z žen učinilo ještě žádoucnější objekty mužské vášně, nikoli aby v ženě pěstovalo sílu a zdraví.
Jistě i muži chtějí vypadat atraktivně, ale fyzická přitažlivost je nesrovnatelně důležitější pro ženy. Kulturní restrikce na žádoucí a přijatelný zjev jsou pro ženy mnohem přísnější a tolerance různosti je mnohem menší. Do ideálu ženské krásy nejen že se nevměstná malá žena tmavé pleti, ale ani žena starší, žena s nadváhou, lesba nebo tělesně postižená.
I mužům se nabízejí mužské modely módy, muži je ale nepovažují za své rolové modely. Celá historie je plná slavných mužských postav — státníků, vojevůdců, umělců, filozofů. I naší současnosti dominují muži — politici, průmyslníci, vědci, sportovci. Žen je v plejádě známých osobností pomálu. Pokud se tam vyskytují, tak převážně jako modelky a herečky. Dívkám se tedy nabízí jen nemnoho rolových modelů. A nenacházejí–li je ve veřejném životě, hledají je na stránkách časopisů.