Zlá královna
Žijeme ve společnosti, ve které děti slýchají pohádky o chudých dívkách, které nad jinými vynikají svou krásou a poslušností, a udatných rytířích, kteří je ochraňují a mnohdy i zachraňují, když ty prosté dívčí duše nejsou s to dohlédnout důsledků svého jednání a kousnou do otráveného jablka. Pohádky nejsou tak nevinné, jak by se mohlo na první pohled zdát: Už od nejútlejšího dětství nám předkládají jasné a vyhraněné rodové modely chování, tedy takového chování, které přísluší ženám a mužům. I když se v dospělosti nad pohádkami usmíváme, jsou v nás hluboko vepsány, představují pro nás, i když si toho nejsme vědomi, archetypální mužské a ženské role. A skrze tyto pohádky předáváme naše vědění o tom, co znamená být mužem a ženou v našem světě, dalším generacím...
Pohádka o Sněhurce nám při bližším pohledu odhalí hned několik pastí spjatých s ženskou rolí. Jako červená nit se vyprávěním vine krása. Tak tedy, Sněhurka je krásná (to především — krása je, milé děti, nejdůležitějším atributem ženy). Je to hodné děvče, které všem pomáhá a posluhuje, nikomu by nikdy neublížilo, obětavě se stará o trpaslíky (žena, pokud má být hodna toho jména, zasvětí celý svůj život pečování — nikdy nekončící, nikým neoceněné práci na vytváření a udržování domova a poskytování emocionálního zázemí svým nejbližším. Žena je vždy milá a příjemná, jakákoli známka odporu, či dokonce agrese je nepřípustná). Kdepak by Sněhurku v její nekonečné dobrotě napadlo, že její nadpozemskou krásu jí k smrti závidí zlá královna (v naší kultuře jsou v zásadě dva archetypy ženství — světice a ďáblice. Kromě negativního modelu ženství se dětem, a hlavně malým děvčatům, podsouvá zásadní nedůvěra v jiné ženy, protože jsou zlé, závistivé a záludné. Ženská sounáležitost a
solidarita jsou podlamovány v zárodku. Je příznačné, že předmětem závisti je právě krása). V převleku podstrčí zlá žena nevinné dívce otrávené jablko, ta usíná hlubokým spánkem, ze kterého by nikdy neprocitla, nebýt chrabrého prince, který ji polibkem přivede k životu (ženy jsou slabé a nevědomé, bez mužské ochrany nejsou nic. A proč si princ vybral právě Sněhurku? Protože byla „v této zemi nejhezčí a nejkrásnější“).
V případě fyzické krásy obzvlášť jasně vystupují patriarchální kořeny naší společnosti — společnosti, v níž muži představují hodnotu o sobě, ale hodnota ženy závisí na mužském pohledu. Muži jsou normou, standardním člověkem. Když mluvíme o lidech, máme na mysli zpravidla muže, žena je „zvláštní případ“. V důsledku rodové asymetrie jsou mužské činnosti považovány za vážnější a důležitější než činnosti připisované ženám a mužská perspektiva je implicitně vnímána jako centrální, objektivní, univerzální. V této perspektivě jsou ženy především objekty mužského pohledu. Ženy jsou předměty na dívání, jejich hodnota se posuzuje spíše podle atraktivnosti pro muže než na základě jejich fungování coby plnoprávných členek společnosti, jejichž subjektivita je stejně legitimní a stejně důležitá jako ta mužská.
Socializací se v děvčatech a chlapcích pěstuje naprosto odlišný přístup k vlastnímu tělu. Už od útlého věku přicházejí k dítěti signály od okolí i z médií, že chlapci mají pěstovat fyzickou sílu a obratnost. Zatímco mužské sporty jsou jednoznačně postaveny na pěstování svalů a síly, o sportech ženských platí přesný opak. Dívkám se říká, že mají svoje těla šlechtit, chránit je před opotřebením z každodenního života a učinit je co nejpřitažlivějšími na pohled. Cvičení pro ženy je zaměřeno téměř výhradně na úbytek váhy, případně na formování postavy, aby z žen učinilo ještě žádoucnější objekty mužské vášně, nikoli aby v ženě pěstovalo sílu a zdraví.
Jistě i muži chtějí vypadat atraktivně, ale fyzická přitažlivost je nesrovnatelně důležitější pro ženy. Kulturní restrikce na žádoucí a přijatelný zjev jsou pro ženy mnohem přísnější a tolerance různosti je mnohem menší. Do ideálu ženské krásy nejen že se nevměstná malá žena tmavé pleti, ale ani žena starší, žena s nadváhou, lesba nebo tělesně postižená.
I mužům se nabízejí mužské modely módy, muži je ale nepovažují za své rolové modely. Celá historie je plná slavných mužských postav — státníků, vojevůdců, umělců, filozofů. I naší současnosti dominují muži — politici, průmyslníci, vědci, sportovci. Žen je v plejádě známých osobností pomálu. Pokud se tam vyskytují, tak převážně jako modelky a herečky. Dívkám se tedy nabízí jen nemnoho rolových modelů. A nenacházejí–li je ve veřejném životě, hledají je na stránkách časopisů.
Když se mluví o ženských časopisech, nasadí většinou řečník lehce výsměšný tón a často opakuje slova banální, triviální apod. Ženské časopisy jsou však jedním z mála míst, kde se problémy žen berou vážně. Otevřeně a zevrubně se zde informuje o hormonální antikoncepci a rakovině prsu, novelizaci pracovního práva a o tom, jak se dotkne těhotných žen a rodičů na rodičovské dovolené, co dělat a na koho se obrátit, když se kamarádka stane obětí domácího násilí, jak se bránit sexuálnímu obtěžování nebo jak se asertivně domáhat vyššího platu. Žádné z těchto témat nezaplňuje první stránky novin nebo hlavní vysílací čas televize. Pokud se o něm píše, pak jsou články pečlivě skryté vzadu v šesté příloze novin. Pro ženy tedy představují ženské časopisy autoritu, která jim nejen pomáhá a baví je, ale která jim na každé stránce říká — jste důležité a vaše strachy a problémy jsou legitimní, pojďme je společně řešit.
V takto blízkém a důvěrném tónu je ale skryta léčka. Všechny texty o úspěšných ženách jsou podlamovány obrazy krasavic. Je těžké, ne–li nemožné nevnímat časopis jako ucelené poselství, kterým se ženám říká „takové byste měly být“. Nejen úspěšné v zaměstnání, jako matky, partnerky, ale ještě k tomu — krásné. Obrazy modelek a hereček jsou na titulních stránkách, na reklamních fotografiích uvnitř čísla i jako obrazový doprovod k redakčním článkům.
Ženské časopisy promlouvají ke své čtenářce — emancipované ženě ctižádostivým, individualistickým a sebevědomým tónem: každá žena může získat „krásu“, když bude tvrdě pracovat („získejte tělo, jaké si zasloužíte“, „úžasná postava nepřichází bez námahy“), vyvolávají v nich podnikatelského ducha („vytěžte maximum ze svého přirozeného majetku“), stejně tak jako pocit absolutní zodpovědnosti za rozměry svého těla a stárnutí („podoba vašeho těla leží jen a jen ve vašich rukách“, „vrásky na vaší tváři jsou teď ve vaší moci“). Když se čtenářka nebude podobat modelce z obrázku, je to jen a jen její chyba. Vždyť časopis jí k tomu nabízí podrobný návod včetně konkrétních značek přípravků, které ji ke kráse dovedou. Ženský časopis je tak místem, skrze které se ženy dovídají, co to znamená být krásné, a zároveň tu dostávají podrobný návod, jak „krásy“ dosáhnout: jak se líčit, oblékat, hubnout.
Časopisy jsou životně závislé na příjmech z inzerce, a tak je počet reklam v ženských časopisech obrovský. Reklamy nabízejí v drtivé většině přípravky k péči o tělo, ať už jde o kosmetiku nebo preparáty na hubnutí. Dokonalé tváře a těla modelek vedle krabičky krému nám sugerují, že právě takové budeme, když si tu zázračnou mast také opatříme. Zákeřnější než inzeráty jsou ale na první pohled čistě informativní redakční články. Aby inzerenti neodstoupili od svých zakázek, musí i obsah redakčních článků odpovídat potřebám inzerentů. Nelze tedy očekávat článek o kráse šedivých vlasů v časopise, jemuž plynou zisky z reklamy na barvy na vlasy, článek o přirozené kráse ženského obličeje v časopise, který je závislý na penězích od kosmetických koncernů, nebo články, které by obdivně psaly o plných ženských tvarech, když časopis dlouhodobě financují výrobci tabletek na hubnutí. Žena, která si kupuje výrobek na doporučení časopisu, platí za privilegium, že je klamaná dvěma zdroji.
Další past představuje manipulace s fotografiemi. Obraz má v naší kultuře takovou sílu, že mu věříme, ačkoli víme, jak snadné je upravovat a měnit fotografii k nepoznání. Obrázky modelek se upravují zcela běžně: zeštíhlují a protahují se kontury jejich těl, jejich tváře jsou vyhlazovány a oči se počítačově rozjasňují. Cenzura ženského těla tak probíhá hned nadvakrát. V prvním stupni jsou vybrány jen „krásné“ modelky, jejichž tělesným rozměrům se blíží pouze asi 5 až 10 procent ženské populace, v druhém stupni i tato „dokonalá“ těla upraví počítač do podoby, jakou na ulici nikdy nepotkáte. Je–li v časopise vyfotografována známá starší žena, jsou vrásky na jejích tvářích vyhlazeny tak dokonale, že byste jí hádali o patnáct let míň.
Tento problém není triviální, a to nejen proto, že cenzura se neslučuje s hodnotami naší kultury. Cenzurování skutečné podoby ženského těla má politický dopad — představte si, že by se třeba běžně zesvětlovaly všechny pozitivy s fotografiemi lidí černé pleti. Taková manipulace je naprosto nepřijatelná. Manipulace s obrazem mužského těla je naopak zbytečná. Fotografie obtloustlého, plešatého šedesátníka, jenž proslul coby vlivný finančník, prozrazuje jeho moc, blahobyt a sebevědomí. Mužům a ženám se měří dvojím loktem: Zatímco u muže je zralost součástí jeho moci, u ženy je stárnutí kaz, vada, které se musí stůj co stůj vyhnout.
Ženy samozřejmě nevpadají do světa časopisů a kultury krásy až v dospělém věku. Vydavatelství přinášejí i časopisy pro dívky, a to ještě v předpubertálním věku. Model je naprosto identický: Dívky si přečtou rady sexuologa a psycholožky, co s první menstruací, se vztahy s rodiči, jak se chránit při sexuálním styku. Dopisy čtenářek jim dají najevo, že se svými problémy nejsou samy a že nejsou nijak nenormální. Zvláště o sexu se tu mluví tak otevřeně a osvíceně jako snad nikde. Dívka, jejíž rodiče a učitelé se zdráhají o věcech sexu mluvit, má ve svém časopise rádce, či spíše rádkyni, na niž se může s důvěrou obrátit. Podle výzkumů také dívky mrzí a znejisťuje, když „jejich“ časopisy, jež jsou pro ně nedílnou součástí vlastní identity, ostatní zesměšňují. Už mladým dívkám dává společnost zakusit, že cokoli spojovaného s ženstvím má nádech podřadnosti.
Ovšem i dívčí časopisy připravují své čtenářky na svět mýtu krásy, i jim jsou předkládány konkrétní módní značky oblečení i kosmetiky, a co víc, i jim se jako rolový model prezentují vyzáblá těla modelek a stránky zaplňují jídelníčky pokrmů na hubnutí. Letní číslo časopisu pro dvanáctiletá děvčata píše: „V těchto úžasných šatech od XY můžeš se svojí kamarádkou vyrazit na letní procházku městem. Ve velkém parnu si můžeš dát i zmrzlinu, protentokrát se ti tvůj hříšek odpustí.“ Jídlo je hřích a po dobrém jídle přichází pocit viny. Toto sdělení má zásadní důležitost pro sebepojetí každé západní ženy — a to od útlého věku, kdy tělo ještě nezbytně potřebuje živiny pro zdravý růst a vývin.
Krása je totiž spojena s hubeností. Průměrná váha modelek, arbiterek krásy, byla před 30 lety o 8 procent nižší než váha průměrné Američanky. Dnes jsou modelky hubenější o čtvrtinu. Na touze žen po hubenosti vydělává část farmaceutického a potravinářského průmyslu výrobou pilulek na hubnutí a dietních potravin. Na své si přijdou i kosmetický a reklamní průmysl a média jako zprostředkovatelé reklamy. Na touze žen po hubenosti prodělávají samy ženy.
Standardem se stala nespokojenost žen s vlastním tělem. To se zdá většině žen tlusté — podle výzkumů se 90 procent respondentek domnívá, že trpí nadváhou, přičemž skutečnou nadváhu má 25 procent z nich (stejně tak jako muži); dokonce 45 procent žen s podváhou si myslelo, že jsou tlusté. Většina žen v západní společnosti neustále drží nějakou dietu. Uvádí se, že každý den drží dietu 25 procent žen, 50 procent s ní začíná, končí nebo ji přerušuje.
Odborníci a odbornice tvrdí, že držení diet má za následek vznik a rozvoj chorob z poruch příjmu potravy, nejčastěji anorexii nebo bulimii. Nějakou formou problémů s příjmem potravy trpí nadpoloviční většina žen. Jestliže je anorexie definována jako nutkavý strach z jídla a fixace na jídlo, je možné většinu západních žen v posledních třiceti letech vnímat jako mentální anorektičky. Anorexie a bulimie jsou ženské choroby: 90 až 95 procent osob trpících anorexií a bulimií jsou ženy. Neustálé hlídání si tělesné hmotnosti a přísunu kalorií vede k obsesivnímu chování. K zdravotním problémům spojeným s anorexií patří snížená tělesná teplota, edém, nízký krevní tlak, poruchy srdečního rytmu, řídnutí kostí, neplodnost a smrt. Bulimie vede k dehydrataci, nerovnováze elektrolytů, epileptickým záchvatům, poruchám srdečního rytmu a smrti. Ačkoli neexistuje spolehlivá statistika úmrtnosti na anorexii, zcela jistě se jedná o duševní chorobu s jedním z nejvyšších podílů smrtelných případů.
Žena, která má přísun pouhých 1000 kalorií denně, už nezvládá nic nejen fyzicky, ale především mentálně. Žena, která jí jen o málo víc, než jídali vězni v koncentračních táborech, jen stěží vnímá svět okolo svého talíře. Poruchy příjmu potravy se ale u žen rozšířily až v několika posledních desetiletích. Masový nárůst nastal krátce po tzv. druhé vlně feminismu, tedy po obnoveném volání po ženské rovnoprávnosti, jež se datuje do 60. let 20. století. Poté, co vzaly ženy útokem do té doby muži ovládané pozice ve veřejném životě, nastoupil superštíhlý ideál krásy, který ženám velí, ať už mají jakoukoli váhu, zhubnout „tak pět šest kilo, abych se cítila dobře“. Dvacet let po nástupu Twiggy se desetitisíce Američanek v průzkumech přiznávají, že by raději zhubly pět až deset kilo, než by dosáhly jakéhokoli jiného cíle.
Vysvětlení, proč dochází u mladých žen tak často k poruchám příjmu potravy, je několik. Psychologové a psycholožky se zabývají osobností pacientky nebo její rodinou, v níž hledají dysfunkce, jež pak dávají do souvislosti s onemocněním anorexií nebo bulimií. Těžko ale tento přístup vysvětlí, proč 60 až 80 procent vysokoškolaček z ničeho nic nemůže jíst. Jiní autoři a autorky se domnívají, že extrémní kontrolou přísunu potravy vyjadřuje člověk touhu po kontrole alespoň něčeho, když se komplexní společnost jeho kontrole vymyká. Vysvětlení omezující se na individuální rovinu však neobstojí, je třeba hledat jej na úrovni společnosti.
Americká feministická autorka Naomi Wolfová se soustředí na časovou koincidenci masového rozšíření anorexie s etablováním se žen v prestižních pozicích, a tuto souvislost nepokládá za náhodnou. Tvrdí, že hubený ideál krásy je mýtus, který nemá co do činění s estetikou, ale že jeho charakter je politický. Tam, kde feminismus ženy naučil, aby se nepodceňovaly, je hlad učí podrývat si sebeúctu a bere jim síly ke všemu, co se bezprostředně netýká fyzického přežívání. To, že se anorektičky významně často rekrutují z řad vysokoškolaček, tedy nejnadějnějších adeptek na ty nejvyšší společenské pozice, přidává hypotéze Naomi Wolfové na věrohodnosti.
Dietami a hladem však týrání ženského těla nekončí. Imperativ „dokonalé krásy“ přispěl k rozmachu estetických operací, jež se staly v USA v 80. letech nejrychleji rostoucím odvětvím medicíny. Do konce 80. let se podrobilo estetické operaci přes 2 miliony Američanů (z toho 87 % žen), na začátku 21. století jejich počet čtyřnásobně vzrostl. Počet operací každým rokem roste také v České republice, na jedné z větších klinik, jakou je klinika v Praze v Emauzích, je prováděno více než 1200 zákroků ročně.
Lákavé inzeráty, jež je možno ve stále větším počtu nalézt i v českých a slovenských edicích časopisů pro ženy, slibují „napravit to, čím vás příroda neobdařila“, slibují dokonalou kontrolu nad vlastním tělem — cokoli můžete přetvořit. Zamlčují však závažná poškození zdraví, k nimž může během zákroku dojít. Estetické operace představují vážné zásahy do organismu a obvykle si vyžadují dlouhé období rekonvalescence s hrozícím rizikem postoperačních komplikací. Jen pro ilustraci: estetické operace běžně způsobují nervovou paralýzu, infekci, vředy, odumírání kůže, jizvy a pooperační deprese. Je na místě ptát se, zda toto odvětví patří ještě vůbec do medicíny, neboť není jisté, nakolik se lékaři v něm působící řídí Hippokratovou přísahou.
Naprosto zdravá ženská těla jsou „léčena“, protože jsou „nemocná“ ženským tukem, malými prsy nebo vráskami v obličeji. Všechny ženy jsou potenciální chodící pacientky a „nemoc“ hrozí propuknout každým rokem. V 19. století byly všechny ženy nemocné hysterií nebo menstruací, dnes jsou nemocné stárnutím a nedostatkem „krásy“.
„Zrcadlo, zrcadlo, řekni...“ Při pohledu do zrcadla trpí většina žen pocitem sebenenávisti, cítí se zle ve svém vlastním těle. Imperativ mýtu krásy odebírá ženám fyzické i duševní síly, jimiž by mohly vládnout, když už dosáhly nejen volebního práva, možnosti studovat na univerzitách, ale i významných pozic ve světě práce a financí. Je přitom jedno, jestli se ženy líčí, nebo ne, jestli se oblékají podle módy, nebo dlouhé roky nosí své oblíbené šaty, jestli přibírají, nebo hubnou, jestli podstoupí operaci, nebo se jí v žádném případě nepodvolí. Zásadním problémem je nemožnost volby. Dokud se bude komentovat vzhled žen způsobem, který diskredituje to, co říkají — a je jedno, jestli budou označeny za „škaredé, které si něco kompenzují“, nebo za „prostoduché krasotinky“ —, do té doby bude ženská emancipace nedokončená.
