ruzovyamodrysvet.sk

Jazyk nie je len prostriedok komunikácie. Je aj nositeľom kultúrnych významov, odráža a zároveň spoluvytvára sociálne vzťahy. Spôsob, akým hovoríme, nie je len jednoduchým vyjadrením našej rodovej identity - je jedným z faktorov, ktoré ju konštruujú. V komunikácii sa produkujú, upevňujú a reprodukujú vzťahy a nerovnosti medzi pohlaviami. Postavenie jednotlivcov a skupín obyvateľstva na spoločenskom rebríčku sa buduje a utvrdzuje aj prostredníctvom reči a jazyka.

Tejto problematike sa venoval seminár JAZYK A ROD, ktorý sa pod vedením českej germanistky a lingvistky Jany Valdrovej konal 28. júna 2006 v Bratislave.

Prostredníctvom prednášky, diskusie a tréningu sa seminár zameral na dve tematické oblasti:
- verbalizáciu ženskosti a mužskosti v jazyku;
- problematiku generického maskulína.

Prvá téma predstavila mechanizmy konštruovania rodov v jazyku: k mužom a ženám sa priraďujú určité významy prostredníctvom stereotypných charakteristík, ktoré sa používaním ustaľujú, posilňujú a vedú vo svojich dôsledkoch k produkcii ďalších stereotypov. Fungovanie tohto mechanizmu v praxi si účastníčky a účastník seminára overovali na vybraných textoch – článkoch etablovaných českých odborníkov v oblasti psychológie a sexuológie.

Druhý tematický blok predstavil základné úskalia úzu tzv. generického maskulína, teda používania podstatných mien rodu mužského na súhrnné označenie mužov aj žien: napr. študenti, učitelia, žiaci, politici, zamestnanci, organizátori a pod. Tieto „zástupné“, zdanlivo neutrálne a všeobecné mužské tvary jazykovo zneviditeľňujú ženy a vedú k utužovaniu rodových stereotypov. Ako zistila Jana Valdrová prostredníctvom asociačných testov, pod maskulínnym tvarom odborník, právnik alebo hlavný koordinátor si ľudia len zriedka predstavujú iné ako osoby mužského pohlavia.

Diskusia sa dotkla vhodných foriem rodovo nediskriminačného vyjadrovania, rodovej citlivosti verejného prejavu, miery generalizácie prostredníctvom generického maskulína a prípadných medzí zviditeľňovania žien pomocou rodovo citlivého a nestereotypného jazyka.

Jana Valdrová pôsobí na Pedagogickej fakulte Jihočeskej univerzity v Českých Budějoviciach. Je autorkou prvých výskumov českého jazyka z rodového hľadiska.

Z publikácií Jany Valdrovej:
Příručka pro posuzování genderové korektnosti učebnic.

Kapitoly „Gender a jazyk“ a „Pedagogická komunikace mezi vyučujícími a žáky/žákyněmi“ v publikácii Gender ve škole: Příručka pro budoucí i současné učitelky a učitele a súvisiacej metodickej príručke Gender ve škole: Příručka pro vyučující předmětů občanská výchova, občanská nauka a základy společenských věd na základních a středních školách. (Obe sú súčasťou projektu „Zavádění konceptu gender do pedagogické praxe“ organizácie Otevřená Společnost, o. p. s., Praha).

Kapitola „Jakým jazykem promlouvá škola. Gender v jazyce a učebních pomůckách“ v publikácii Genderově citlivá výchova: kde začít? Príručka pro vyučující základních a středních škol, vydaná v rámci projektu Rovné příležitosti v pedagogické praxi, ktorý realizuje občianske združenie Žába na prameni, Praha.

Jazyk jako nástroj demokratizace společnosti - Lingvistika odhaluje genderové asymetrie

Z materiálov k semináru:
Jak louskat články o ženách a mužích
Autorka: Jana Valdrová

V článcích o ženách a mužích nalezneme někdy postupy, které odhalují, jakým způsobem si autor/ka vykládá obsah pojmů ženství a mužství. Jsou to zejména tyto:

1. Chápání vztahů mezi pohlavími jako neustálého „boje pohlaví“ – „ženy jsou z Venuše a muži z Marsu“, ale přitom se bez sebe neobejdou: „chybí tady ženská ruka“ (muži).
2. Zmínky o (matce) přírodě, přirozenosti, pudech, genech, hormonech a nezměnitelných tendencích: „muž potřebuje ulovit svého mamuta“, „nevěru má v genech“.
3. Pořekadla, přísloví, ustálené fráze jakoby dokládají věčnou platnost: „za vším hledej ženu“, „pro krásu se musí trpět“, „ženy nevědí, co chtějí, …“.
4. Každé pohlaví má své „tradiční“ domény, vlastnosti, projevy: „něžné pohlaví“, „muž-živitel“, „strážkyně ohně v domácím krbu“, „žena ten nepořádek líp vidí“.
5. Autority na pomoc: „vědci dokázali, že…“; blíže neurčené obecné povědomí: „víme, že…“, „jak známo,…“.
6. Homogenita tzv. tradičního ženství a mužství – ženy / muži jsou jakoby stejní, vykazují shodné vlastnosti, schopnosti, touhy: „ženská logika“, „ženy-fanynky mají sklon k hysterii (Uzel)“ „žena za volantem“.
7. Vytváření a posilování norem prostřednictvím atributů „normální“, „typická/-ý“, „správná/-ý“, „ideální“: „Normální ženská zvládne s přehledem domácí práce“ (Plzák).
8. Tentýž projev se jinak hodnotí u žen a jinak u mužů: „cílevědomý“ / „kariéristka“; „citlivá“ / „zženštilý“.
9. Určité pohlaví v „netradičních“ doménách se staví jako kuriozita: novinový titulek „Také ženy degustují pivo“, muž na mateřské dovolené v pořadu Jak jsem si zničil kariéru.
10. Ženy se inscenují jako „slabé pohlaví“, přičemž se apeluje na toleranci mužů a okolí: „žena na mateřské reaguje emocionálně“ (Sama doma), „Ženě postižené přechodem je třeba dávat najevo soucit“ (gynekolog v deníku Metro).
11. Ženy hodnotí samy sebe mužskými kritérii: „řídím prý jako chlap“, „rodil mě můj známý doktor“, „jsem jenom slabá ženská“.
12. Patriarchalistický úhel pohledu – co je ženské, je méně hodnotné: „ženská logika“, „žena za volantem“. Muž rozhoduje o kritériích. Otázka na P. Sobotku, předsedu senátu: „Která žena se Vám v senátu líbí?“ – „No víte, my jsme tam limitováni věkem nad 40, a to už ty ženský tak trochu doznívaj…“
13. Žena musí zvládnout více než muž, aby si zasloužila totéž uznání jako muž – nejčastěji jsou takto chápány ženy v „typicky“ mužských profesích.
14. Důsledné pořadí muž-žena: „muž a žena“, „poslanci a poslankyně“, „chlapci a děvčata“ nebo tzv. zástupné (generické) maskulinum: „naši učitelé“.
15. Humor, flirt, bonmoty místo rozpravy (Plzák, Jahelka, Saudek, Uzel, Nesvadbová, Štěpánová).
In: www.eamos.cz/gender


Jak mluvit genderově symetricky – směrnice pro nesexistické vyjadřování v češtině
Autorka: Jana Valdrová, červen 2006, www.eamos.cz/gender

S jazykem lze zacházet mnohem kreativněji, než jak doposud činíme. Jazyk má sloužit nám, ne my jemu. Není důvod nepoužít v ženském tvaru výraz garant, koordinátor, host a další. Jde o to, rozbít jednotu mužských tvarů, užívaných všude tam, kde se jedná o něco důležitého. Jde o to, konečně ´zalidnit´ jazyk ženami i jinými, než biologickými, předvést jejich společenský přínos v celém spektru domén, do kterých - s výjimkou české mluvnice – začaly vstupovat sice teprve před sto lety, avšak mezitím dosáhly a dosahují významných úspěchů.

· Uvádíme tvary obojího rodu tam, kde mají označovat ženy i muže: Vážené kolegyně a kolegové; vystoupení zahraničních odbornic a odborníků atd. Tuto praxi střídáme s dalšími variantami - viz níže.
· Užíváme ženské tvary názvů osob a profesí tam, kde se jedná o ženu: děkuji hlavní koordinátorce projektu, kterou je paní XY.
· Oblíbený výraz žena/ženy nahrazujeme názvy podle profesí a pozic: odbornice, kolegyně, pracovnice, manažerka. (Výraz žena neznačí nic jiného než pohlavnost, ale my potřebujeme uspět také na trhu práce.)
· Odbornice, která sama sebe nazývá mužským tvarem ekonom, právník, lékař aj. dává vědomě či podvědomě najevo, že mužský jazykový tvar (a mužský výkon) je pro ni prestižnější.
· Vhodné je užívat slovesná adjektiva a obourodé názvy osob: referující, studující, vyučující.
· Zařadíme též názvy, abstrahující od biologického rodu: osoba, osobnost, pracovní síla.
· Redukujeme názvy neživých subjektů mužského rodu, jež zároveň mohou evokovat asociaci s mužem v roli výsadního činitele: zřizovatelská instituce místo zřizovatel, podnik místo zaměstnavatel. Dobře může znít větná shoda: Tato instituce je poskytovatelkou …
· Pokud některé označení zní ´divně´, jak např. tvrdí některé kolegyně o názvu vědkyně, je třeba používat je, aby si na ně mluvčí i veřejnost zvykli. Na příponu –yně jsme ostatně zvyklé od ministryně a kolegyně; proč nevytvořit pojem lídryně?
· Zdrobněliny nejsou vždy projevem náklonnosti. Mohou signalizovat dominanci nad označovanou osobou. V pořadu Sama doma byla odbornice na aranžování květin pochválena za výkon Maruško, tak za to určitě dostaneš od paní učitelky jedničku. I když šlo o studentku odborné školy, nebylo namístě ani tykání, ani zdrobnělina (o celkovém přístupu nemluvíc).
· Pořadí pohlaví ve víceslovných názvech osob je vhodné střídat: ženy a muži, muži a ženy.
· Příjmení zahraničních i českých ženských osobností uvádějme v nepočeštěném, tudíž nepřechýleném tvaru. Některé představitelky vědy, politiky, umění apod. si počešťování výslovně nepřejí, ať již z důvodu funkce příjmení jako ´firemní značky´, nebo kvůli dohledatelnosti v internetu (Inge Ottová je ve skutečnosti Ottová nebo Ott? Nebo snad Otta? Otte? Otto? Ottova?).
· Česká mluvnice nedovoluje uplatnit rovnost pohlaví beze zbytku na úrovni morfologie: srv. referující mluvili. Každý jazyk řeší zviditelňování žen po svém. Genderově korektní vyjadřování je ale možné a žádoucí a velmi zásadně ovlivňuje společenské uznání žen.